POHÁDKY.

Oh, je to nyní bída se mnou,

jen dotkne se mne křídlo Mus,

již v klíně cítím nožku jemnou,

a na tvář padá tisíc pus.

To v pěkné chvíli podvečera,

když upřádám si nový děj,

se ke mně vkrade drobná dcera

a škemrá: „Táto, povídej!”

Co dělati mám, Bože dobrý,

nu, smýšlím nové ballady,

v ní princezny jí líčím, obry

a zlatokvětné zahrady.

I Honza podivně se vplétá

v roj smyšleného přediva,

i trpaslíků celá četa

a čarodějka šedivá.

V modř očí hledě svému děcku,

a líbaje ten růžný ret,

vždy poesii cítím všecku

svých utonulých mladých let.

Děj nový prchá jako mlha,

když s teplem slunce zápolí –

však nevím, proč mi oko zvlhá,

a srdce v prsou zabolí...