POHANSKÁ LEGENDA

Zas bylo jaro; Hades osaměl

v ztemnělém Orku. Mladá jeho choť,

plničká úsměvů a gracie

i plná vnad a vůně, rozkoše,

jak obvykle to ročně činila,

podívat rozhodla se na Olymp.

– Mám dost té tmy zde, nudy, přísnosti,

chci zase žít, chci znovu zase zřít,

že mladá krev mi v žilách koluje,

a bujní moji krásní příbuzní

že rádi na mých ňadrech spočinou.

Chci v růžích ztopit patu svou i vlas,

chci úsměvům svým dát zas zazářit,

chci rozpoutat svých ňader hrdličky

a vzdát se lásky plesům šíleným, –

tak choti pravila, a než ji moh’

on vymluviti vrtoch rozmarný,

zem zachvěla se, vodní prameny

se rozbublaly jarním zurkotem

a cesta z Orku uvolnila se

rozkošné Persefoně vášnivé.

Pod Olympem na zemi stanula...

Apollo, jak ji s modré klenby shléd,

zlatem svých paprsků ji ozářil,

Nymfy jí vyšly zpěvy svými vstříc

a v tanci uvedly ji v bohů sněm.

Kamkoliv Persefonin úsměv pad,

růžová rozpukala poupata,

něžně se rozvoněly fialky

a jasné terče zlatých slunečnic

se rozkývaly vánku šepotem,

a na Olympu počly orgie – – –

Sesmutněl Hádes. V duchu litoval,

že nevěrnosti soudcem mají být,

jenž smrtelníků hříchy všeliké

trestati má, neznaje milosti,

sám svojí chotí bývá opouštěn...

oh, – opouštěn! A přec ji má tak rád –

Z žen bohyň, jež znal, byla nejsladší...

Čím její krása mu, čím kouzlo vnad,

když odpouštět jí musí, nevěrné?

Odpouštět, odpouštět, jak hrozno jen

je pomyslit na ironii tu!

A v nudě čekal mrzut na zimu,

až příroda svých krás zas pozbude

a choť se k němu opět navrátí.

Tu stalo se, že Hermes, bohů špeh

a sarkastický smíšek pošklebný,

jenž darebákům byl jen podporou

a rádcem jejich, poslem Zevovým

a zároveň průvodcem zemřelých

do ztemnělého Orku k Hádovi,

kterousi duši maje přivésti

zas v šerou říši stínů podsvětních,

pobyl tam trochu déle z rozmaru,

a znaje již Hádovu nevrlost,

jal se mu škodolibě líčiti,

jak jeho Persefona vesele

se baví v kruhu bohů Olympských,

jak rozkvetla, co z Orku odešla,

a kdo všichni jsou lačni jejích vnad.

Hádes pak, chtěje opanovat se,

ač zuby skřípal (v duchu rozechvěn

tak vyčítal si: Chtěl jsem míti choť,

jež nadána jsouc vůlí nadlidskou

i krásou věčnou, směle s Venuší

že závoditi může vnadami,

by věrnost zvolila svou korunou

a všecky věčné lásky možnosti

by spiala jedním pásem lahodným,

jenž předčil by i planet čarolesk –)

a chtěje Hermovu řeč přerušit,

na jiné ptal se v světě novinky.

Hermes ochotně před ním rozvinul

vrcholné události sledních dnů.

Však náhle, jakby vzpomněl na cosi,

co zasloužilo by si především,

by pozornosti neminulo se,

přetrhl v půli vyprávěný děj

a nový vypravovat započal.

Dnes mnoho mudrců je vzrušeno;

čekají s touhou na zítřejší den –

Na palestinské hoře Golgatě

byl včera dobrý Hebrej popraven.

Kristus se jmenoval a po světě

rozséval sémě nových zákonů.

Však, jak jde dobru v patách nenávist,

v nástrahy lapen byl a na kříž vbit.

– Co zavinil? – Nic, lásku hlásal jen,

ta základem je jeho učení.

– Nic více? – Nic! Vždyť na tom má lid dost,

by osočil jej, před soud postavil

a konečně jej ukřižovat dal!

– Toť divno, Herme! – Divno? Nemyslím!

Byl muž ten tichý jako beránek,

však zavrhoval síly zákony.

Kdo silnější, slabšího udolá –

Ten zákon on se snažil popříti

a nový zbudovat. Na březích slaných vod

hlásával, blaženství že dobude

jen ten, kdo nad svou vášní zvítězí,

kdo s bratrem svým se nikdy neshádá

a jedné ženě život celičký

jen oddán bude srdcem vzníceným...

Stal svědomím se mnohých zlotřilců.

Proč divit se, že usmrtili jej?

Tvrdil o sobě, že je boží syn,

a kdyby třeba na kříž vbili jej,

že třetího dne v hrobě oživne

a oslaven z něj vyjde k hrůze všech...

Ti věřili mu, ti se smáli zas.

Dnes holý kříž ční k nebi z Golgaty,

a před Kristovým hrobem zástupy

věštců a čarodějů čekají,

zda vyplní se jeho předpověď –

– Dost! – – Díš, že hlásal lásky učení?

– A sbratření všech lidí vespolek!

Však zajde vše, neb byl jen člověkem.

Předpověď jeho nenaplní se –

a učení o lásce zanikne.

– Ne, nezanikne, při sám bratr Zev!

Já vzkřísím sám onoho člověka!

Hád opřel se o skály podsvětní

mocnými svého trupu rameny,

a země v útrobách se zachvěla.

Blýskat se počalo, hrom stihal hrom,

na vodách zmítaly se lodice,

a celý svět jak stál by v plameni.

A Kristus vyšel z hrobu oslaven...