POHANSKÉ MOHYLY.

Silnice bílá v kraj mne vedla,

v květnatý břeh, kde pustý mlýn –

Západu záře rudá bledla,

skřehot žab tesknil z rákosin

a v svitu vítr – bludný brach,

táh’ dolem, slídil v roklinách...

Pahorků řad v úhoru šíří

v šedých tam parách výš se tměl,

černavý roj tam netopýří

v tanec se nad ním rozšuměl.

To vedle hrobu hrob a hrob,

z pohanských dávno zašlých dob.

Jak soumrak housť a vítr vanul,

pahorků řad mne zvábil blíž’.

Jak by v něm zástup mlžný stanul –

na duši padla divná tíž...

Bitevní ryk a třesk i kvil –

prudký van větru vykouzlil!

Blýskla se mečů hrana ostrá,

na dýkách z bronzu třpyt se třás’,

třímala zbraň tam každá kostra,

rohu jak zněl by třesklý hlas...

Z mohyl těch rostl báje zjev,

červánků v zem’ jak tekla krev.

Nad lesem prosvit’ v záři žluté

z oblačna luny smích a škleb.

A mátohy z těch mlžin vzduté

svou v mohyly zas skryly leb.

Ve splavu táhlý vzlyk a šum. –

Zněl večerní zvon k nebesům...