POHANSKÝ KRÁL.

Byl jednou v Čechách pohanský král,

ten válčil s dalekým světem,

lid mladý jen mu na jatky zrál,

i otce utrácel dětem.

Měl poupě dceru pohanský král,

ta v jeseň jaro mu předla,

však jednou z rána vzdychal a lkal,

dceř růže vadla a bledla.

K všem bohům zalkal pohanský král:

„Kdo z vás tím dovýší pýchu,

by mně, co mám to jediné, bral,

mně také božství je k smíchu!“

A rval si vlasy pohanský král,

jeť dceř tak tuhá a chladná,

a z slz, jež horký cedí mu žal,

ji teplem nedojme žádná.

A když tak stená pohanský král,

duch padlých zašumí kolem:

„Hle, slzám matek tvrdě se smál –

teď srdce pukne mu bolem!“

Tak přestal stenat pohanský král,

neb v srdce blesků se shluklo,

že bůh ni člověk neslyšel dál –

a přec jen pro dceru puklo.