POHANSKÝ SONET.

Zář pohanství mi z bytosti Tvé šlehá,

neb Ty jsi jarem, sluncem, harmonií,

sny pantheismu z očí Tvých se lijí,

v nichž věčný život rodí se i lehá.

Teď dobře vím, čím Hellady je něha,

oč větší je svou boží poesií

než muka světic zbledlých do lilií,

jimž askese jen smutné žití žehá.

Hněv předsudků v tom náboženství dozní

a na prahu mé duše vykoupené

čníš jako velká modla grandiosní.

A věčně němá mluvíš bohů řečí,

v níž každé slovo hlásá obrozené,

oč Afrodité Madonny je větší.