POHÁR K ZEMI PADÁ

Miloval světa divy,

moře, ledovce, ženy,

pohled náš roztoužený,

lačný a divý.

Požárem plálo to v hlavě,

a vášeň zmítala těly.

A naše ruce se chvěly

nedočkavě.

Krvi má, proč jsi kdys vřela?

Touho, proč’s vyletěla?

Duše má, jak jsi zcela

zapomněla, co’s chtěla!

Hledí oči v dny příští

chladny, lhostejny, němy.

A pohár padá k zemi

a pohár se v střepiny tříští.