POHÁR.

Král Fridrich, zimní český král,

(však přišel s děcka radostí,

by v Čechách zlatá zrna bral,

jichž falcké lány nerostí)

král Fridrich pestrou družinu

dnes k orgiím a ku vínu

do síní sezval královských.

A byl to řev a byl to smích,

když se rtů krále jásavých

usedal motýl z vesela

na svůdné květy krasavic,

až mnohé dámy bledá líc

se dvorním studem zarděla.

A byl to řev a byl to ples,

když král svou číši vzhůru nes’:

„Nuž ke rtům, že jsem český král!“

a v cizích zvuků hlaholu

tak šlo to statně smíchem dál,

a všichni jako v zápolu

a nejvíce pil Fridrich král.

A za Prahou jen honů pár

do prsou českých dravý spár

se boří dnes tak z hltava,

a Hory Bílé světlou líc

dnes mroucích vzdechů na tisíc

a zdoba kryje krvavá.

Ó byl to den, kdy za volnost,

za krále, víru, český ret

pil do dna z číše smrti jed,

an hody slaví bídák-host!

Tam smích a řev tak bujný je,

zde do let hyne český lid –

tam životem král jásá zpit,

zde smrť své slaví orgie!...

Ó trpká chvíle našich dum!

když pohár tvůj k svým tisknem rtům

a v každé jeho krůpěji

vzpomínky slzou skrápějí!

Když starou jdeme kronikou

a za slovem i slabikou

nám se rtů maně prchá sten!

Ó trpká chvíle našich dum!

Dnes slyšet ještě vzdechů tlum

a cítit rány na boku

a pouta vidět otroků!

Ó trpká chvíle našich dum,

ať z blízka juž či daleka:

ten pohár, daný českým rtům,

i do dnes slzou přetéká!...