POHLED DO KRAJE

Nedělní ráno zvony na pozdrav

již polím všem a lesům posílalo.

To podzim byl, pasáčci pásli brav

a po stráních to dlouze halekalo.

Mha klesala, až sluncem zazářily

vsi, pole, lesy, dvorců úsměv bílý.

Mně zdálo se, že zbudily se vsi

v tísnivém spjetí sadů líbezných.

Jabloně vanem vyměnily si

uzrálých plodů vůně přede dnem

a s hrušněmi a hrozny podél zdí, jež mživé

se modrají, neb zlatem hoří živé.

Vesnické domky hltám, jabloně

chtivými zraky, pole, louky, sady,

poslední zbytky květů v záhoně,

barvami tísnící se dohromady,

příbytky selské, úpravné jak klícky,

vykukující z větví idylicky.

V kraj polí zapomenut vůz i pluh

tu odpočívá sám, pust, vypřažený.

Cestami ke kostelu přes les, luh

a přes potok jdou štěbetavé ženy

s mlčenlivými starci. K čnící věži

silnice bílé dlouhá alej běží.

Jeřáby vystřídány kaštany.

Co rudé hrozny řadou srdce blaží.

kaštanů plody sráží závany,

jich plavky, straky jak se poobnaží,

zřím hry a tance, pohled přes pastviny

až někam v hloubku, v srdce domoviny.