POHLED DO MINULOSTI

Stopuji myšlenky, jež věku

kdys chtěly víc, než mohly dát,

jej s moří, výšek obhlídat,

jej pokřtít v duchů blýskavici,

by k bohu jako ke člověku

vždy došlo srdce milující.

Ted' někdy jako po hřbitově

tu po myšlenek stopách jdeš

a na slehlém jich staneš rově.

Jdeš, kroky tvé se ozývají

a někdy až se zachvěješ,

tak blízko ti, co hroby tají.

A myšlenek těch mnohý hrob

již odlehlý, jak bouřné mládí

se cize dívá z cizích dob.

Ta honosná je a ta zradí,

ta cizokrajná, z podzemí,

ta s vrcholu hor kyne mi.

A tak tu v slehlých řádcích prsti,

myšinou, krtky rozrytu

zřím epochu, jak leží tu.

Divoké růže pnou se po ní,

a v čas, kdy spadávají, v hrsti

mám minulost, jež bouří voní.