POHLED DO STŘEDOHOŘÍ

Má Vlasti! za srdcem zrak bloudí kolem

a cítím stonásob, tvé dítě jsem,

já rost’ jsem z tebe radostí i bolem,

a je-li ráj nám, tys mým údělem.

Tak žiji v tobě! ozvěnou jsem tvojí,

a raduješ-li se, já plesám též;

a jsi-li s nepřáteli v těžkém boji,

mne ve svém šiku vždycky nalezneš.

Když ujařmena, v nenávistném želi

jsi okovů svých rozbíjela kruh,

i ve mně proti tvému nepříteli

nenávist rostla, splatit matky dluh.

A kde moh’, splácel jsem, své záští šíře

v tvých dětech, vzdoru klad’ tam podkopy,

je uče ve Svobodu tvoji víře;

nadšení chvíle, kdo je pochopí!

Dnes, svobodná, tak zkrásněla jsi

a přímíš, hrdá, svoji volnou šíj,

že jatý v hloubi vděkem tvojí krásy,

víc nemám přání, nežli: kraluj! žij! –

Můj národe! už víry netřeba ti,

ni naděje víc v blaženější cíl;

jedno jen! celou duší milovati

tu Vlast, tak oddaně, tak ze všech sil!