POHLED DO ULICE

Dívám se pohledem jasným člověka roztouženého

milostným objetím hmoty

s balkonu vysoké stavby

v ulici hlavního města.

Široká ulice běží pod mými zářnými zraky,

podobna řečišti slavné, živoucí řeky,

v které se zmítají vlny vozů a lidí

se svými jasy a stíny, se svými křiky a tichy,

se svými různými zájmy, boji a žádostmi, plány,

všechno to vidím a cítím

se svojí výše,

s které se zrakem a srdcem

do proudu živého hrouzím,

vědom, že částí jsem jeho,

že k němu patřím.

A zrak můj opojen čarem svatého vzruchu

barev a zvuků a forem

zemského žití,

proniká ulicí dále:

Vidím se ulici dloužit, nesmírně dloužit

za město, přes pole, lesy, pohoří, srázy,

protkané kolejnic sítí, dunící železnic letem

do cizích zemí,

v ulice nesčetných sídel lidského ducha;

sleduji řečiště slavné šumící ruchem

přes celou Evropu, moře, brázděné plavidel zjevy

k ostatním pevninám světa,

přes celou zemi,

k nejzazším, dosavad pustým polárním krajům,

které své čekají doby.

Dále se ulice dlouží:

řečiště neskončitelné proudem svým živým se řítí

přes meze našeho světa,

jako by vodopád hučel přes tesy skalní,

v bezedný záhadný prostor vesmírné říše,

vzduchovou oblastí světlou,

vítězně proletovanou létadel smělými šiky,

jimiž se lidský tvor vznáší

k blankytným sférám.

Konečně spatřuji duchem, bystřejším dalekohledu,

v etherných závratných výších,

ve víru nebeských těles,

tančících kolem svých sluncí,

mizeti ulici světa:

Touho! ó slasti!

Moci tak proniknout tebou,

s proudem tvých budoucích lidí,

řečiště slavné a mocné,

k vzdáleným hvězdám,

objati neznámé tvorstvo, které je spojeno s námi

společnou tušenou sadbou zákona hmoty,

rozvinout v nadšení slunném

bratrství radostnou vlajku

na mléčné dráze!

Ulice světa!

Tebou vše bez vůle kráčí za svojí jedinou metou

nemožno jinak je jíti nežli tvým řečištěm živým,

kterým vše stvoření plyne do svého zdroje,

z něhož vše vychází v prostor,

v kterém vše dočasně končí:

do lůna myšlenky božské!