POHLED (I.)

Stoupal jsem těžce, s lopotou

studenou věže temnotou

po točitých a starých schodech.

Na stupni posledním jsem si oddech’.

Moh’ dívat jsem se dosyta.

Temnotou světlo prosvítá.

Žár slunce potom náhle vzplanul.

A na plateau jsem tiše stanul.

V červnovém dnu tom nečinně

leželo město v kotlině,

jakoby nedotčeno bolem,

že věnec vrchů chrání kolem.

A vrchy, vrchy, na nich les

a hory modrají se kdes,

po modru bílé mráčky letí,

jak prchaly by ze zajetí.

Polední mrtvo, ani zvuk.

Jen tušíš vůni z širých luk,

kde před tvým zrakem dokonává

teď právě pokosená tráva.

Polední mrtvo. S úžasem

ty cítíš: zdola stoupá sem

ta vůně, klid ten, všeho soulad,

co spáti chce a co se toulat...