POHLED (II.)

Chrpy se modrají, červená mák,

opij se, znavený zraku.

Vlní se obilí, mihl se pták – –

Kam letíš, odvážný ptáku?

Bělá se pěšina, daleký cíl;

záhadný, úkladný osud.

Ty, který žil jsi a který jsi byl,

rci, žiješ a jsi-li dosud?

V tom klidu poledne, v té vůni luk,

v slunečném červnovém jasu,

co zbylo, blouznivý, z mladistvých muk,

co zbylo z přešlého času?

Chrpy se modraly, červenal mák,

opojné voněly květy.

Není-li poraněn odvážný pták

přešlými dvacíti lety?

Vyletěl z osení, křídloma bil,

daleká lákala cesta.

Přes hory, přes pláně, v daleký cíl –

Ulice hlučely města...

Pták letěl neznaven, uměl se vznést

nad vrchy topolů svěže.

V dalekém obzoru co že to jest?

Tyčí se vysoké věže.

Pták letěl neznaven, daleko lét’,

lhostejný žár mu i zima.

Na malém místě jak veliký svět!

Komínů řada tu dýmá –

Nad mraveništěm usedl pták

na špici nejvyšší věže –

Bludiště dole a nahoře mrak.

Oj, ptáku, rozleť se svěže!

Oj, ptáku, zazpívej, vesele pěj

o tom, kdo do dálek letí.

To mraveniště porozechvěj!

Úkol tvůj letět a pěti!

Pěj, ptáku, mravencům o kráse jar,

pěj, ptáku, o kráse bouře!

Pěj, ptáku, radost a bolest a zmar,

než zhyneš ve množství kouře!

Pěj, ptáku, o velkém hukotu vod,

jež všechny přetrhnou hráze!

Pěj, ptáku, na věži nachýlen hrot,

než tebe udusí saze!

Pěj o všem, co jsi měl v životě rád,

o květech, o plodném klasu!

Překotný, ptáku, je písně tvé spád,

jako bys neměl dost času – –