POHLED NA KRKONOŠE.

Srdce mé tluče neklidně,

zrak sem tam těká plaše –

jsou to přec vlny Krkonoš,

obrovské horstvo naše?

Jak vás má duše pozdravit,

sšeřená dobou dlouhou?

ničím, než slzou vděčnosti,

a touhou, vroucí touhou!

Vidím vás jenom z daleka,

hory, ach hory krásné,

a všecka krůpěj krve mé

nad krásou vaší žasne.

Malebně mocným obrysem

vkresleny do obzoru

kupíte v zenith oblohy

na horu velehoru.

Vnadně vám splývá na boky

háv černých lesů všady,

skalnaté vrchy posety

ssutými zámky, hrady – –

Ve vonném vašem ovzduší

pohádka jará skvétá:

Pravdou jak, žertem sloužily

otčině skutky kmeta...

Nemohu víc než stojíc tu

podobna němé soše

v pohnutí vzdychnout, živ vás bůh,

velebné Krkonoše!