Pohled s Boubína.

Na luhy a keřů hlavy

úsměv padl zelenavý;

nade skrání lip se tísní

drobné zvonky ptačích písní.

A já do té ptačí říše

stoupám hlavou výš a výše;

přes koberce luk a polí

s Boubína zřím do údolí.

Hora k hoře v náruč běží,

u nohou jim vísky leží,

ve prostřed se chrámek pyšní

a chýž každá starou višní.

Jsou to chatky v prostřed setí,

nebo hračky malých dětí?

Je to kostel na pořičí,

nebo stánek trpasličí? –

Skřivan, ve vzduchu jenž nyje,

celý chrám ten křídlem kryje,

rázem by ho strhla noha,

to že stan je Pánaboha?

Divno! mně v té poušti prosté

větší kaple v srdci roste,

myšlének je svatých plna,

zpěvem každá vzduchu vlna.

Popěvek můj volá zvonem:

pojďte honem, pojďte honem,

zde je síla, svěžesť, krása,

naučte se, jak se jásá!