Pohled z Galerie.

Večer byl tak tichý, krásný večer,

večer, v němž se láska v srdce loudí;

krásný, milý, v jasném světle stála

na obloze lesknoucí se luna,

sesýlajíc paprsky své skvostné

na laguny, břehy, mosty, chrámy. –

Do paláce pospíchal jsem dožů,

abych pohled čarovného města

z galerie v nitro duše vložil.

Po velikých schodech tiše stoupám,

obrovské jež sochy vkusně krášlí,

zastavím se na nejnižším stupni,

abych spatřil památná ta místa,

na nichž dože, z vůle signorie,

v plné slávě zlatou kryt byl čapkou. –

Zázračný to pohled z galerie,

na náměstí veliké i malé,

na nichž tisíc plamenů se blýští.

U břehu zde volnosti jsou strážci,

volnosti té dávno utracené,

utracené, šlapané a zhaslé.

Theodor zde s štítem v pravé ruce,

levá ruka tupé drží kopí,

na znamení, že se bez útoku

republika prvé štítem chrání,

útok teprv zbraň že vyvolává. –

Vedle něho lev svatého Marka,

Evangelium jenž v drápu drží,

na němž veliké „Pax tibi“ psáno.

Pokoj, pokoj v širé světy hlásá,

pokoj moři, zemi, lidstvu všemu.

Mladé slunce z rána písmo zlatí,

zlatí štít a mramorové sloupy,

avšak zašlosť s sebou nepřináší.

Ona, která mír volala světu,

přepadnuta, rvána, zneuctěna,

její skvosty vzaty, rozcuchány,

její sláva pláče nad vodami.

A mé srdce pláče vnitru žhavém,

pro svobodu její, lidstva – vlasti! –