POHLED Z HRADČAN.

Vzpomínka přišla sama... V teskný den...

S hradčanské výše jak jsem hleděl dolů...

Ze zahrad stoupal vůní květů sen

jak tichá píseň úzkosti a bolu.

Šeřil se večer... Usínala zem –

a větřík sotva pohnul chudou travou...

Proč ve chvíli té, děde, vzpomněl jsem

na větu tvou o dómu nad Vltavou?

Na večer zimní, v němž jsi u kamen

ved’ se mnou dosud neslýchané řeči

a sliboval, že všecko shlídnu – jen –

až vyrostu a budu drobet větší...

Z těch řečí věta jedna, jediná

teď zní mi v sluchu, zvoní nad střechami...

„Ha každyj, hde hdo – město, dědina –

co chtíli jsme, to dali sme si sami!“

Na Klenčské stráni spíš svůj pyšný sen –

a já se světem bez domova tluku...

Však nestýskám si, horce toužím jen,

bych tvoji větu směl říc’ svému vnuku...

A naplniv svůj nejslavnější sen,

v kraj rodný vrátil bych se za šírání

a k spánku věčnému leh’ spokojen

pod pásmem Haltravy na Klenčské stráni...