POHODA.

Jsou dnové tajemní v proudu lidského žití,

kdy směr tvého chtění se rázem obrátí,

jak někdy na moři vítr.

Co včera strmělo příkře skaliskem pustým,

dnes lučinou květů se pestří a vlní,

kam dohlédne zrak tvůj.

Tvé váhání věčné pojednou propukne v lásku

a nenávist zvolna v smíření taje

ve věčném rozmaru slunce.

Tu na své bolesti, na svoje raněné srdce,

na svého vlastního „já“ tajemné jádro

se zapomíná tak sladce

a žije se životem košatých stromů,

tu zurčením potoků duše si zpívá

a mlčením nocí se modlí.

Tu nicota Všeho hvězd vesmírem květe

a v snů tvých křišťálu kus věčnosti chycen

ti dovolí na dno zřít moří,

kde síla pravěků ve hmotě ztajena dřímá,

z níž rosteš i ty, zrcadla citlivá plocha,

jejíž pyšné jméno jest: „Člověk!“