POHODA V SRDCI.

Světlá má země

hovoří ke mně,

jsem do dna průhledný.

Jak obláčky bílé

jdou blažené chvíle,

mé mladé a líbezné dny.

Vzpomínek oči

se za nimi točí

jak praporce za větrem;

však zvučící hlína

k souzvuku spíná

mé neklidné srdce a zem.

Má duše je plna

jak lásky vlna,

zčeřená milostným dnem.

Pod klenbou masa

srdce mé jásá:

Dívám se; divím se. Jsem.