POHODA

Kterési lásky je líto a líto je kterýchsi jar.

A některých slov, jež zůstala nevyřčena.

Což věříš, že slast toho dne je klamná jak nad marnem pěna

a úraz chvíle této jako celého života zmar?

Ó stačiž mi rozkošný krok, který dítě učiní maní,

aby nad ním a proň kvetl svět věcnou pohodou.

Ó zahladit vrásku s čela odpouštějící dlaní:

Nebe je věčné a modré. Mračna jen pod ním jdou.

Tak věřiti v jarní čas, když závěje jsou a mrazy,

že bychom řekli všichni, byť vše bylo nejpustej’ skláno

– a kdyby se tázali nevěřící: Počneš znovu? –

že bychom řekli: Je krásně žít! Počnu! Ó ano!