POHOSTINNOST

V les vyšel jsem si roztoužen a sám,

v bor, s kterým věrné přátelství mne pojí,

jenž sytě voní smaragdovou chvojí

a doprovodem šumí k myšlenkám.

Jdu po mechovém plyši k houštinám,

mír jak lék nechám kanout v duši svoji,

les lékařem je, rány srdce hojí,

jež zasadilo žití i já sám.

A nadto ještě pro mne uchovává

hrst jahod, malin, hřiby, které dává

mi štědře, těše se své úrodě.

V dík za vše nežli z lesa půjdu domů

své dívky jméno vřezám v kůru stromu

a tajemství to svěřím přírodě.