POHŘBENÁ LÁSKA

Dneska jsem pohřbil svou lásku,

skonavší se slovy díků,

s pohledem rozbolestněným

rozchodem se mnou,

naposled zlíbal jsem ruce,

které mne laskaly něžně,

do vlasů vpletl jí růži,

děl „drahá, sbohem“.

Uložil jsem ji

do rakve teskného srdce,

aby tam odpočívala

v míru a vzpomínkách blaha.

Abych k ní myšlenkou mohl

přijíti tiše

za zlatých večerů jarních,

říci jí upřímné díky

za vše, čím oblažovala

pustý můj život.

Abych ji odprosit mohl

za všecky křivdy a trudy,

kterými zraňoval jsem ji

za její úmysly dobré,

za její pohledy, slova,

za její polibky, vášeň,

které mi obětovala

jak kněžka dávného kultu

němému bohu.

Zesnulá, snící má lásko,

mrtvá pro tento život,

který nebyl nám přízniv,

abychom splynouti mohli

v radostnou písničku štěstí,

jež by se rozhlaholila

k blankytu nad zemskou hroudou

jako zpěv skřivánkův z jara,

věřím,

pevně v to věřím,

že kdesi na jiné hvězdě neb v jiném útvaru žití

sejdem’ se opět,

opět se shledáme spolu,

jasnější, připravenější

pro sebe, poslání svoje

na pouti hmoty,

v slavnostní svatební síni

u stolu lásky.

Věčný je život,

věčný!