POHŘBENÝ HŘBITOV.

Za márnicí parkán v šíř i hloubi

pole nedoměrných smutků vroubí.

Vprostřed mechem zšedlý kříž a vpředu těžká vrata,

jimiž z žití posléz vchází poutníkova pata

do končin zamlklých.

Již padá sníh.

Chumel vloček – rozdmýchané chmýří –

v hravém poletu se míhá, víří;

zlehounka se níží, zachycuje, klade k zemi.

V průvod neslyšného tance škube haluzemi

trhavý, mrazný smích.

Dál křepčí sníh.

Hlavní cesta, štěrek oblázkový,

větve stezek do stran mezi rovy,

šlépěje v nich přátel, známých, již tu kolem stáli

s tajenými nářky, v slzách, s drásavými žaly,

mizejí v sypkých návějích.

Dme vichr v sníh.

Vyžilý drn, trouchnivící rámy,

hroby s žulovými obrubami,

zbytky věnců, jež sem z lásky, vděku kladla ruka,

pod nimi tříšť životů, běd přetrpěných muka,

vyhaslou zášť i hřích –

houšť kryje sníh.

Jeho tíží křů i korun proutí

prohýbá se, láme se a hroutí.

Zasypává peruť andělův i světců rysy,

rozestírá prsty ledovými na nápisy

přes ozdob světský pych

clon pruhy sníh.

Z dřeva zábradlí a hrobek mříže,

kostru břečťanů, jež k nim se víže,

římsy pomníků i růžice jich zlaté, hroty,

znaky vkusu, bohatství a lidské psoty

ztopil proud sněžných ryh.

Výš stoupá sníh.

Nad parkán se zdvíhá moře bílé,

rozpoutané v příšerné své síle.

Jeho vlny Kristovy již omývají rány;

břevno kříže – trní – svatozáře – pochovány...

V divoce zdmutých peřejích

vše pohřbil sníh...