POHŘBÍVÁNÍ.

V lučinách, kde Dyje šumí,

co tu barev, co tu kvítí!

Ej, kde která švadlí umí

v podušku je takhle šíti,

v podhlavníček vít je měkký,

takový, že sám tě vábí

položit se do hedvábí

k šepotavým vlnám řeky

v pomněnky, jimž v ranní rose

padší do korunky něžné

samo nebe shlíželo se;

mezi květy ohněm žhoucí,

bělostné jak vločky sněžné,

oslnivým zlatem skvoucí,

růžové i fialkové,

duhové i oblakové.

V klíně trávy smaragdové

hlava se tak těžko brání:

klesá v lože sametové,

zvolna níž a níž se sklání...

ach, to sladké usínání! – – –

– – – Oh, to hořké probuzení!

Dřív než víčka přimklo snění,

veta po snech –: vždyť tam dole

při každičké travky stvole

hloub a hloub až po kořání

ryjí, ryjí bez ustání

– jak by mně to ryli k srdci –

černí krtci!

Pryč s těch luk! Tam na návrší

v kadeřavých stromů stínu,

s haluzí kde květ jen prší,

tam, ach, tam si odpočinu.

Aj, ty lípy kopuleté

dechem svým už vstříc mně voní,

zeleňoučké, drobnokvěté

větve jich se dolů kloní –

tak se zrovna k zemi níží,

až i cesty cíl mně cloní

a já věru hádám s tíží,

co se to tam v spleti snítek

promodrává, rdí a bělá?

Oživnul-li pestrý kvítek?

vběhla-li tam louka celá –?

Proč že to tam všechno kmitá:

meduňku-li čmel to honí,

ztracenušku mák-li chytá,

zvonkem-li tam muška zvoní,

či to motýl rojem lítá

švarným květům do náručí

a co kdes tam z dáli zvučí,

včely snad to s lip tak bzučí? – –

Ne, ne: ani pažit pestrý,

ani motýl, ani včelka!

Je to chlapců řada velká,

za nimi jich drobné sestry:

děcka všecka v běloskvoucích

rukávcích i kasaničkách,

v roji stuh se pestře dmoucích,

s růžemi v těch oblých líčkách,

s pomněnkami v očích jasných,

vlásky pútcem rozděleny,

vrkoč v lelík zapletený...

Za nimi hned z větvic řasných

vyšel starších zástup bílý:

všude zas ta barva světlá,

veselá jak z luhů zkvětlá...

ale přec – či sluch mne mýlí? –

kdos tam kvílí... kvílí... kvílí!

Plačící ty oči věrné

v směsi barev převeselé

vidí přec tři stíny černé:

– rakev – kněze – učitele!...

– – – Bože můj! Ten dav těch lidí

krojem, tváří tak mně známý

Slovák to je, Slovák samý!

Zrak můj přece dobře vidí,

ale sluch, ten sluch mne mámí:

slyším – v stínu černé řízy –

modlitbu z jich úst, ach – cizí!

Mizejí – – – I jejich chýše

zjevily se oku mému

od pohřbu tak zamženému

jak ty krtčí kopky: tiše

podryté, ach, podkopané...

S nejvyšší z nich zlatem plane

– bije v zraky ustrnulé –

pro živé i pro zesnulé

stejně děsný výkřik zvůle:

„Schule.“