Pohrdání.

Ty květe, jehož purpurový kalich

jen v otrávených srdcích vzrůstá,

já rovněž v bojích těžkých, neustálých

jsem sklonil k tobě ústa;

a vdechl do tebe svou duši celou,

svůj vzlet, své rozhorlení,

svou sílu athlety, jenž paží smělou

se nevzdá přemožení.

Tys jako květina ta temnolistá,

před níž se tuchou srdce třese,

neb nástroje vše utrpení Krista

ve kalichu svém nese.

Tak rovněž tebe v srdce rozvalinu,

kdo zasadil, ó smutný květe!

dřív musí v duši míti propast stínů

a muky dlouholeté!

Dřív musí vyplet, co v něm citem pučí,

vše lidské utlumiti zvuky,

hřeb urážky, trn smíchu, s hněvu žlučí

vše Tantalovy muky;

dřív musí poznat, prožit, chovat v hrudi,

vše procítiti vášní ostny,

než zvolna zkvete, v srdci se mu zbudí

tvůj smutný kalich skvostný.

Jak aloe pak v divém trysku šlehne

a jako kaktus mračný zkvítá,

pel z něho zlatý kam upadne, sžehne,

blesk z kalichu mu lítá!

Nuž já se opil také tvojí vůní,

já cítím, jak mne v duši pálí,

já vím, že přece dojdu na výsluní,

nechť vše se v chmury halí;

já vím, zpěv můj, jenž zápasí a věří,

skal budoucnosti sedí na okřídlí

jak sup, jenž krvavé si čistí peří

a v hněvu tluče křídly!