POHŘEB.

Silnicí hle šedou

s drahou rakví jedou –

Zvolna jedou, – zvolna –

je to cesta bolná

slzami a bědou.

V černém smutku paní

se sepjatou dlaní

za tou rakví v pláči

ke kostelu kráčí.

Lidu zástup za ní.

Strnuli však všicci,

úžas v bledé líci.

Hoj, – kdo tomu věří?

Od kostelních dveří

hlas zní hřímající:

„Stojte v kroku smělém

venku před kostelem!

Nejprve mi rcete,

s kým to vejít chcete,

čí ta truhla s tělem?“

Vše se bázní chvělo,

v odpověď když znělo:

„Čest buď tomu jménu:

Maxa z Lamingenu

vezeme sem tělo!“

Ale divná slova

znějí z chrámu znova:

„Jméno jako jméno!

Špatně pověděno,

koho rakev chová.“

Odpověď tož dána:

„Z Albenreuthu Pána,

císařova rádce,

na Tranově vládce

hostí rakve schrána!“

Strachy všichni hynou –

neskryji ho hlínou –

uvnitř hlas se chechce:

„Zem ho znáti nechce,

odpověď chci jinou!“

Dvéře rudé rezem

žehnány tož knězem:

„Tázati se přestaň –

mrtvý ten byl křesťan –

do hrobu ho vezem!“

Odpověď však zněla:

„Koho neznám zcela –

tomu na tvé rány

neotevru brány –

nesmí do kostela!“

Z rakve teď pln touhy

vzdech se ozval dlouhý:

„Chudý, nah a bosý

za přístřeší prosí

hříšný člověk pouhý.“

Rozlétly se dvéře,

v chrám se průvod béře.

Lamingen tam leží

pode Klenckou věží

v černé hrobky šeře.