POHŘEB JÁHNA ŠTĚPÁNA.

K hrobu s tělem jáhna Štěpána

přibrala se, v smutek zabrána,

obec křesťanská v čas podvečerní,

a než světec do hrobu byl dán,

ještě pohledět naň se všech stran

hrnuli se vyznavači věrní.

Jeho vděkuplný obličej,

na chvíli když odhalili jej,

milolibým ojasněním planul,

jako by naň s duše, když se v let

vydávala v blaženější svět,

slávy věčné paprsek byl skanul.

Vděky tváře té, z níž dobrota

vysvítala za dnů života,

všecek zástup nevýslovně jaly;

apoštolé, učedníci, lid

nemohli se pláči ubránit,

slzy horoucí je zalévaly.

Maria, ač zesnulý ji ctil

a jí jako syn vždy milý byl,

uronila tichou slzu pouze

a pak s vůlí Boží srovnalá

pokojně v tvář jeho zírala,

myslí za ním spějíc v němé touze.

Když pláč hořký nad Štěpánem ztich’,

udivené zraky přítomných

k Marii se zdvihly plny vláhy,

jak by všichni zvědět hleděli,

proč jen ona světce neželí

z obce věrných odešlého záhy.

Tolikerých očí na dotaz

tváří její kmitl živý jas,

celá její hruď se rozhárala;

Maria vždy skromná v hovoru

přes příkladnou svoji pokoru

v pobudlivou promluvu se dala:

„Chloubo mladé církve Kristovy,

Štěpáne, tvou čest kdo vypoví,

krotkých beránků být prvotinou,

kteří pro své k Pánu nadšení

k popravištím budou voděni,

pro víru a církev rádi zhynou?

Tvoje umučení vzbouzí děs,

leč tvá duše vzlétla do nebes,

jež se otevřela tvému zoru;

sotva kdo tvé štěstí vypíše,

směti k srdci Pána Ježíše

tuliti se v nebešťanů sboru.

Za tebou pak mučedníků řad

vidím do nebe se toužně brát

z přebolestných muk a z krve brodu;

vidím, jak tam oblečeni v běl,

palmy v rukou, záři kolem čel,

svatebních se súčastňují hodů.

S nebe svatebního od stolu

hledí, kterak v zemském údolu

z krve jejich jako ze semene,

které zašlapáno do prachu,

církev Páně plna rozmachu

vyrostá a duhu míru klene.

Nastáváť již doba neblahá,

v níž krev mučedníků předrahá

v svět se bude rozlévati valem;

neb již rozkaz věrné Kristovy

krutě stíhat, jímat v okovy,

mučit, smrtit vydal Jerusalem.

Štěpáne, teď při svém lidu stůj

a všem věrným statnost vyprošuj,

na něž muky přehrozné se shroutí,

aby přetrpěvše trápení

k srdci Ježíšovu blaženi

jako ty se směli přivinouti!“

Dozněl dojemně hlas Mariin,

na vážný pak ruky její kyn

pohrobeno Štěpánovo tělo;

nikdo u hrobu víc neplakal,

v tiché nadšení se změnil žal,

k nebi myšlení se obracelo.

Slunce zapadlo a v zášeří

k městu s Ježíšovou mateří

mlčky obec křesťanská se brala.

Tušili, že ona v příštích dnech

bude těšitelkou věrných všech;

vzmohla se k ní úcta neskonalá.

Mnohý, řečí její rozehřát,

ihned za víru byl hotov dát

život svůj a časný statek celý

a vzít pověčný ráj výměnou

a tam v běli, s palmou zelenou

tuliti se něžně k Spasiteli.