Pohřeb lbí.

Po Bělohorské bitvě řadou let

Sas do Čech nájezdné své pluky ved.

A mnozí z Čechů pod jich praporem

z vyhnanství vrátili se v rodnou zem.

Však do Prahy kdo z nich byl zavítal,

ne blahost v duši měl, spíš hněv a žal.

Co bylo zářné kdys – zlob zhyzdil kal,

co matné, zvrhlé – osud ponechal.

Hle! Českých mučenníků dosavad

lbi z věže trčí, jak je zřadil kat.

Jen svaly zmizely s nich, očí, vlas,

dravému ptactvu padše za pospas.

A holé lebky zbyly jedině –

podivný šperk na šíji obryně. –

S žalostí poutník vzhlíží ku věži;

z lbí jedna jeho otci náleží.

Leč chuďas neví, která že to z všech?

Před smrtí otcovou prch, uštván, z Čech.

A zas, však zlícen, hledí k lebkám těm,

že tlít by dávno měly pod drnem.

Proklíná osud a proklíná svět,

že bez pohřbu je nechal tolik let.

A volá k Bohu: „Sám už soudcem buď!

Dravými blesky věž tu vrhni v suť!“

„A od paty až po vrcholku hrot

do Vltaviných vše to smetni vod.“

„By, co lbím odepřeno do těch dob,

svůj posléz v rozvalu tom našly hrob!“ –

Bůh spravedlivou vyslech žalobu,

a nenechá lbí déle bez hrobu.

Však důstojnější, nežli v rozvalech

jim úklid v posvěcených schystá zdech.

Tma po všem nebi; půlnoc blízka jest:

na dvéře chrámu zabušila pěst.

Klíč v zámku vrznul, v spěch se otočil,

a na práh dveřejí kněz pokročil.

A temnější než sama noci tma

se před ním vynořily stíny dva.

„Buď chválen Bůh! Já po vás touhou mřel,

a na běh rafijí co chvíli zřel.“

„Čas kvapí bystřinou; jak svitne den,

nesmí z nás nikdo být zde postižen.“

„Již vejděte! – Drahé-li máte lbi?“ –

„Všech dvanácte; ni jedna nechybí.“ –

A skříni pozvedli a nesou v chrám,

cestou jim svítí matný svíce plam.

A před oltářem, na němž Kristus pní,

jim zeje v ústřet otvor podzemní.

Zde stanuli. – Modlitbu skončil kněz,

a po té v podzemní se kobu snes.

Tam lebky do řad zbožnou obsluhou

klade a sčítá jednu za druhou.

A pohřební že v obřad nezní zvon,

v náhradu orloj slal svůj dumný ton.

Ten každou leb, dopadší v svatou zem,

provází novým táhlým úderem.

Kněz vážně sčítá: jedna, dvě – až v sled

dunivých rázů dvanáct napočet.

S posledním rázem v posvěcený sklep

z dvanácti poslední též klesla leb.

A po obřadě klekli všichni tři,

dík za zdar šepcí k Synu na kříži.

A těžkou zvedše desku z mramoru,

ji přimkli pevně k ústí otvoru.

Pak opuštějí hostný Páně dům,

dadouce „s Bohem“ drahým ostatkům.

A nikdo neví kromě druhů těch,

kdo noc tu v chrámových byl pohřben zdech.