Pohřeb na lagunách.

Poledne dusné zdřímlo na laguně

v hlubokou spánku siestu,

od Lidu táhla magnolií vůně

ve žhavých vánků šelestu.

V uliček těsných šumném mravenisku

ruch divé vřavy shasínal

a lazzarone v chladu vodotrysků

s popěvkem na rtech usínal.

Kráčel jsem znaven v pestré mosaice

po osamělé piazze,

kde shlížely své staré, svrasklé líce

v lagunách dožů paláce.

Holubů chmura z arkád obemšených

se před mým krokem zdvíhala,

a kolem dómu bání olověných

se v šumném reji míhala.

Lev Marka obzor slunný, nedohledný

kamenným křídlem protínal,

v pozadí smutný, skaboněný, bědný

„most vzdechů“ oblouk rozpínal.

Upjal jsem oko v palác zasmušilý

Canale grande na vlnách,

před nímž se barek tlumy hromadily,

oděny v rudý smutku nach.

Gondole svižné tu i tam se mihly,

jak mušky vlny zrcadlem,

ku sloupům pestře malovaným tíhly,

v průčelí plísní zapadlém.

Do kořán dvéře náhle otevřeny –

v smutečních písní hlaholu,

mužové tmaví ve člun ověnčený

mladistvou kladli mrtvolu.

Odvážel Charon švarnou signorinu;

pod víkem rakve zlacené

jsem zahled’ čelo vínkem rozmarinu

a hyacintu zdobené.

Pod zimné líce perleťovým krovem

plamenný korál dokvítal,

a tmavý vlas na čele mramorovém

se v bujný vrkoč rozplítal.

Dřímala spjata bílých růží věncem –

na ňadrech ruce skříženy; –

na prstu skvěl se ještě pod růžencem

prstének snubní zlacený...

Bohatá slza chvěla se mi v oku,

když v dusném dýmu hromnicí

mizela volně k výspám Malamoccu,

lagunou v slunci zářící.

Když gondole již v dálce pohltily

modravé mlhy obzoru,

hledal jsem ještě dlouhou, dlouhou chvíli

překrásnou mrtvou signoru.

A bylo mi, jak zas bych s bohem dával

čarovné lesklé vidině,

jak duši svou bych celou pochovával

s ní v smutných lagun hlubině.