POHŘEB NA SANÍCH.

Zaváto. A stále znova

šílí chumel prosincová.

Kraj – rov obří pod rubášem sněhu.

Osiřele ze silničních břehů

trčí mrtvé korun metly,

v něž se s vřeskem vrány slétly.

Závěj před lesem se věží.

Kol ní kaloun saní s těží

cestu razí si; však v supot koní

rolniček checht skočný nezazvoní,

nezaprásknou biče svěže, –

sníh, jak skvrčí, jen v sluch řeže.

Na rohoži předních saní

s instrumenty v skřehlé dlani

hlouček muzikantů v klubko splývá.

„Dnes,“ dí jeden, „trpká naše skýva. –“

Jiný: „Mrznout – a nic k pití! –“

Třetí: „Líp je v zemi hníti. –“

Z druhých saní v dumném tichu

mžourá, schoulen do kožichu,

farář, jehož vous pěň jíní kryje.

Vedle něho zpěvák; melodie

žalmů vichřice rve v kusy,

zanáší a trhle dusí.

Sáně smuteční. V nich stojí

rakev s řásným věncem z chvojí;

na ní v hlavách kalich zasněžený.

Těžký příkrov cloní rakve stěny,

v jehož černé třásně mísí

mráz teď květné z vloček rysy.

Zdrcen za rakví muž mladý

vzlyká k sousedce své: „Tady, –

matko, – sotva rok – jsme také jeli –

ženich s nevěstou – já šťasten celý – –

a dnes –? Jsou-li to tyž stráně? –“

Zaštká máť: „Toť cesty Páně! –“

A dvě dívčí v korby klínu

chystají v hrob rozmarýnu.

V líčkách prokvétá mák vlčí mrazem.

„Sestra má,“ zní sten, „tak zemřít rázem!“ –

„Kde as my se octnem v roce?“

vzdychne družka přehluboce.

V saních dědičných děd s dědou

z hlubně peřin hovor předou:

„Dřív neb dél – vše zlapnou smrti kleště.

Škoda přec; co mohla užit ještě!“ –

„Krátký věk je krásné věno,

má běd stáří ušetřeno.“ –

V zadu z přízně mrtvé ženy,

do plachetek zakukleny,

tety dvě a strýc. „Zas vdovec mladý,“

jedna stýskne. „Jaké s ním teď rady –?“

strýc mní. Teta druhá na to:

„Sestra nebožky – toť zlato...“

Z příze smutku – vdavky snovou.

Vánice dme slotou novou,

krouží sněhem vztekle, smýká, švihá.

Průvod jen krok za krokem se plíhá,

mizí v metel jak ty vrány,

jež dál táhnou v sněžné lány. –