POHŘEB NA VSI.

Slunko halil pokrov chmurný, olověné mračen urny obzor úzce plotily.

Žalně zněly zvonů hlasy, za rakví když diškant s basy Miserere notili.

Přišel přítel, soused, známý, celá ves, hle, za márami jako jedna rodina.

Nesvár, který doba nítí, zdolá v srdcích usmířiti jenom Smrt, – Smrt jediná!

Saň, jež sto hlav zlostných tyčí, setbu cti a práce ničí, otrávila lidu krev.

Kde kdo chodí s Kaina tváří, závist trůní na oltáři, odkud mizí Kristův zjev.

Idylická kdež je víska! Dnes tu každý po svém píská, v nenávisti pouta spiat,

jenom na mžik, hrob když nový množí staré, slehlé rovy, odplazí se štvavý had.

Potom sobci, paličáci, příživnictva drzí ptáci, Jidáši a hlupáci

za rakví jdou jako ovce, – kořist kostlivého lovce, jenž jich s oka neztrácí!