POHŘEB SEBEVRAHA.

Nad zemí, jež jako v smrti leží,

visí příkrov – těžká, černá mračna,

časem v dáli jako šelma lačná

zařve hrom a po obloze běží,

pod krovy si vítr každou chvíli

lehne a tam kvílí.

Za tmy smutný průvod kráčí branou

bez kněze a kříže, zvony mlčí,

kolem rakve jako zraky vlčí

pochodně a svíce větrem planou,

temné postavy jak duchů zjevy

pějí žalozpěvy.

Ubožák, jejž těsná rakev chová,

celý život zasvětil jen práci;

však co dlouhá léta stavěl, kácí

za noc drzá ruka zločincova;

ráno v lese nalezli jej druzi, –

visel na haluzi.

Před hřbitovní zdí hrob jeho bude.

Za to, bídný, mrzký sebevrahu,

že jsi nechtěl u cizího prahu

almužny se dožebrávat chudé,

nemůžeš přec ležet mezi všemi ve svěcené zemi – – –