Pohřeb slavného diplomata.

Zvoní hrana se všech věží,

smutno v carském paláci:

vyslanec se z dálné země

v rakvi domů navrací.

„Dobrý sluho,“ zalkal vládce,

„už jsi skončil světa boj!

Kdo ach! ztiší důmyslně,

jako ty, můj nepokoj?“

A poddaných hlasy zněly:

„Výtečníku, škoda tě:

jak jsi od nás na svou hlavu

zásluh snesl bohatě!

Moudré naše Veličenstvo

starobylém ve hradě

každou noc se bázní chvělo –

zdálo se mu o zradě.

A my ráno k svému žasu

– známka naší potupy! –

vídali jsme kolem hradu

ozbrojenců zástupy.

Míjelo tak mnoho nocí,

z hor se vracel bílý den,

podřímali strážci sami,

a jen vládci prchal sen.

Tu on v hněvu, – v nedůvěře

rádci všemi povrhal

a jen k tobě, hlavo světlá,

útočiště v bídě vzal.

Nezklamal se – k jeho spáse

zval’s ty rychle velmoci,

až jsi našel s tíží mnohou

pramen jisté pomoci:

,Jasný‘ – psal jsi – ,panovníče,

neklid tvůj se utiší:

alliance všeevropská

pošle ti – pasť na myši‘!“ –

Zvoní hrana se všech věží,

smutno v carském paláci:

vyslanec se z dálné země

v rakvi domů navrací.

„Dobrý sluho,“ zalkal vládce,

„už jsi skončil světa boj!

Kdo zas ztiší důmyslně,

jako ty, můj nepokoj?“