Pohřeb v lese.

Zahučely staré sosny

na skalisku zdivočelém,

u studánky plané růže

zachvěly se tajným želem.

Vykopali cigánovi

hluboký hrob pod skalinou,

kolem hloh a ostružina

trny své i květy vinou.

A nad rovem ze zástupu

šepce jeden divná slova,

že jest plna trpké kletby

daleká pouť cigánova.

A ta dívka tmavých vlasů

na ňadra mu dala růži,

líp se to spí v tvrdé skále

nežli v zlatě – ve podruží.

A nejstarší s těmi slovy

do hrobu mu housle hodil:

„Ten, jehož jste pochovali,

třicet let nám vojevodil.

Jeho zrak – to orel v letu,

který krouží nad propastí,

jeho píseň – vůně lesů,

plná snů o dávné vlasti.

Jeho mysl – tvrdá skála,

srdce jeho – zlato ryzí;

teď však hrob mu zaházejte,

z paměti ať všechněm zmizí.“

Zakopali – zaházeli,

jen ty sosny nad ním lkaly,

když cigánů plaché kroky

v měkkém mechu umíraly.

Nad kamenem u studánky

křik a smích a dívčí zpěvy –

že tam leží mrtvý cigán,

kdož to ví, a kdož to zjeví?