POHŘEB

„Můj mistr“, řekl Bruno,

„má pohřeb dnes,

jde v Abrahama lůno,

jde do nebes“.

A celá Paříž hrne

se ve chrám jen,

a celá Paříž trne,

jde z chrámu ven.

Zda byl kdy mudrc větší

než Raymund Diocrès?

vše podmanil svou řečí,

než mrtev kles.

Všech zemí přišli žáci,

je chloubou škol,

s ním Paříž všecko ztrácí,

ó jaký bol!

Síň universí pusta

a ztichl ruch,

jsou navždy něma ústa,

z nichž mluvil Duch!

Pod klenbou Notredamu

spí mudrc teď,

jdou davy žáků v chrámu,

vše jedna změť.

„Můj mistr“, šeptá Bruno,

„má pohřeb dnes,

jde v Abrahama lůno,

jde do nebes“.

Na marách mudrc leží,

je ztuhlá dlaň,

a hodinky sbor kněží

se modlí zaň.

Slyš táhlý nápěv žalmů,

vzlyk žáků slyš,

viz věnce, nápis, palmu

a u mar kříž!

Lid sám se v žalmy mísí

a roste zpěv,

teď zmlkli: – děcka rysy

má jáhna zjev.

Vstal, všem se kolem kloní,

jde k pultu výš

a Joba stesk se roní

mu se rtů již:

„Jak mnoho mám nepravostí,

mně odpověz,

mé viny, nešlechetnosti

zjev jasně dnes“ – –

Slov děsných zní to proudem

jak z pekel bran:

„Já svatým Božím soudem

jsem žalován!“

A zpátky padla hlava

a v chrámě šum,

vše řítí se jak láva,

je prázdný dům.

Requiem přerušeno.

Než druhý den

dál od mar přeplněno

vše kolem stěn.

A s novou se tajemností

hlas Joba vznes:

„Jak mnoho mám nepravostí,

mně odpověz“ – –

„Já pyšným byl jsem bloudem“,

dí odpověď:

„a svatým Božím soudem

jsem souzen teď!“

Den třetí rychle letí – –

co zjeví Bůh?

co přijde ve zápětí?

vře města ruch.

Již začlo Joba čtení – –

ó jaký strach!

tu mudrc bez prodlení

vstal na marách.

Mráz projel každým oudem,

k svým žákům obrácen,

děl: „Svatým Božím soudem

jsem zatracen!“

Děs žene lidstva vlny,

pad’ mrtvý zpět,

chrám zvědavostí plný,

je prázdný hned.

Čím Bohu lidská pýcha,

čím Raymunda je ret?

Dva muži venku zticha

jej zakopali hned.

A Bruno zdrcen plouží

se do Chartreusy v dál,

pryč z toho světa touží,

šat mnicha vzal.