POHŘEB.

Zemřel soused Tichý. – Znali jste ho snad?

Míval na předměstí pěkný dům a sad.

Nedávno si teprv přived’ žínku mladou –

do dubové rakve dnes jej kladou.

Kříž mu v ruce dali, květy dokola,

hromničná mu svíce u hlav plápolá.

Sama u mrtvoly klesnouc na kolena

pláče tichým pláčem mladá žena.

A po boku vdovy stojí nehnutě

duše zemřelého, chýlíc perutě.

Lásky moc ji dosud ještě poutá k zemi,

nejmocnější kouzlo mezi všemi. –

Noci těšitelce ustoupil už den,

však zde jenom mrtvý dřímal tichý sen,

mladou vdovu v slzách našla ranní zoře –

pláče, nevypláče svoje hoře.

Příbuzní pak přišli, věrní přátelé,

tváře do zármutku strojí uměle,

zevlují tu kolem, potichu se baví,

těší, nakazují: „Šetřte zdraví!“

Lidé necitelní! Jenom větší žal

vylhaný ten soucit v srdci vyvolal.

Ó, kterak by sama ráda zemřít chtěla,

aby lživých vzdechů neslyšela!

„Hle, on mrtev! A já musím žít,

Bože spravedlivý, má to trestem být?

Popřej klidu srdci, odvrať číši bolu,

nech nás do věčnosti vejít spolu!“ –

Dva dni a dvě noci žalem zoufalá

nezavřela očí, tiše plakala.

A ta slza každá, každý povzdech němý

manželovu duši poutá k zemi.

Třetího dne víko dali na rakev,

uzavřeli pevně, a jí stydla krev.

„Co činíte?“ vzkřikla, zaúpěla temně.

„Do rakve přec k němu položte mě!

K němu!“ – Omdlévala. Však ji pozvedli,

násilím ji skoro stranou odvedli.

A šla bez vědomí, mrtvou být se zdála. –

Duše zemřelého v okně stála. –

Z rána krátký příval skropil suchou zem,

svěží vůně z polí okny vála sem,

svíčky plápolaly, záslony se chvěly,

modlitby a zpěvy truchle zněly.

Před domem se řadí dlouhý průvod již,

starý Vacek nese v čele černý kříž,

falešnými tony hudebníci hrají,

kněži dnešní štolu počítají.

Drobní ministranti samý žert a smích,

hasiči se lesknou v nových přilbicích,

cech se k cechu staví a pochodně hoří,

věnce kolem rakve hradbu tvoří.

Lidu dav se valil – vřava šuměla,

duše zemřelého na vše hleděla.

Zde – tam žert se ozval, staré vtipy zněly,

a duše se ptala: „Kdo mne želí?“

A tu ze vrat domu vdova kročila,

žalem přemožená, přece spanilá.

Ach, co žalu tají mladé srdce věrné! –

(Jak jí pěkně sluší šaty černé!)

Bolest ňadra svírá, jak ji unese?

A hle, kalužinka před ní leskne se.

V slzách mrtva skoro sklíčená a bledá

vyhýbá se kolem, šaty zvedá.

Střevíčky své chrání a zas šepotá:

„Zbav mne, Bože, žalu, zbav mne života!“

Duše manželova křídla rozepjala,

kamsi do neznáma na cestu se dala.