Pohřeb.

Vlak krátké výkřiky své hází po kraji,

jenž z mokrých ranních par se zvolna probírá,

před oknem tyče se mi nahé houpají,

a pohled do dálky mi mlha zastírá.

U hráze močály se mrtvě blýskají,

jich žlutá hladina se stínům otvírá;

vlak krátké výkřiky své hází po kraji,

mně zdá se, duše má že tiše umírá...

A rachot vagonů, ten rythmus bubnů černých,

ten rythmus stišení i stesků nedoměrných,

tak divně, stlumeně, tak smutně slyším hrát –

A vlak se žene dál a sotva tkne se země...

okovy četníku na klíně zvoní temně

jak umíráčku pláč... V pouť bez návratu snad?