POHŘEB

Tah lodí viděl jsem slavný tehdy za večera,

když místo k triumfu na pohřeb vezli dvě těla,

kníže a kněžnu.

Ne věncoví barevných světel, ne florem zastřená děla

na truchle vyhrůžných přídách, ne výstřely s břehu,

žal komandovaný –

to nepromluvilo k srdci. Však zamlklé davy,

přísně tiché, od věků zvyklé čekati ránu,

jaly mou duši.

V ní hovořily: Spljete, Spalato našich pánů,

domove našich duší, úle lodicím našim,

lhát neuzříš nás.

Před smrtí skláníme hlavu. Pokoj buď dobrým i zlým.

Bůh spravedlivý, jenž odměňuje a trestá

a zkouší věrné,

dal koruně mučednické spočinout na dvou hlavách.

Snad netoužily po slávě nebes: Bůh usoudil jinak

a zdvih’ je k sobě.

My v trudu a bídě a v zápase s půdou a mořem

chléb tvrdý smáčíme v trpkém víně a modlíme se

k Bohu a svatým.

Až budou hořet pamětní svíce ve přítmí chrámů našich,

vzpomeneme také při modlitbách za zemřelé

kněžny i knížete.

Neb netrestá nebe v člověku vždy vlastní jeho vinu.

Čin zlý, myšlenka zlá či vražedný záměr odplaty dojde

až ve vnucích někdy.

I shlédl Pán na bídu Srbského lidu a mstitele vzbudil.

Nevinný vraždil snad nevinné. Snad vinné. Snad podlé.

Rozsuď ty, Bože!