Pohřeb.

Cválá vývod

Truchločerný

Z města ouzka

K chlumku smrtnu.

Tísná žalná

Hořná píseň

Lidstva zvonců

Vzívá zhůru.

Kolkol rudno

Pálá zážeh,

Podlé stromců,

Podlé země;

Jen ve prostřed

Temna zborce

Svítí jasnem

Syn ze kříže.

Hned za rakvi

Kráčí dívka

V tváři Lílí,

V Lílí slzno.

Zastaví se

Kříže svíce,

Mlknou pěvci,

Mlkne vývod.

Zavzní knězstvo,

Skrápí máteř,

Šnury zahrčí

Do hrobu – ze hrobu.

Spouští dcera

První hroudu

Dolů do nocy

Zrovna ke srdci.

„Ach nedržte

Děvče síře!

Zahrabejte

Dceř ke matce!

Pusťte medle!

Pusťte mne dolů;

Bude mi lehce,

Věřte mi, věřte mi.

Pusťte čerstvě,

Než mi zazdí

Matku dobru. –

Ach nevalte

Tak pospěšně

Zemci černu.

Nechte ještě

Pro mne místo,

Zdržte, zdržte!

Dost je, dost je. –

Ach vy lidé

Zlí jste lidé.

Juž se rovná, –

Juž vyrůstá

Nad hrobem vrch. –

Teď jste mne pustili! –

Nech se obejmout

Kyprý pahrbku.

Nech se políbit.

Dej tu hubičku

Dolů do rakve.

Řekni jí, že

Pláči nahoře. –

Nehněvej se;

Jsem neposlušná.

Říkalas mi:

Neplač dítě,

Jak jsi se loučila, –

Já to zapomněla. –

Neplač dítě,

Taks mi řekla, –

Tvé oči řekli

Ještě více.

Pro mne že přijdeš

Zas ve brzku,

Slíbila jseš mi,

Slíbila jsem ti.

Uschněte krápě,

Usta nekvilte! –

Dobří lidé,

Na mne čekáte?

S vámi nepůjdu;

Máti mi řekla:

Neplač dítě, –

Víc neporoučela.“