POHŘEB.

Už rakev s katafalku vyzdvihlo

a z kaple vysoké ji vyneslo

šest mužů blyskotavě pošitých.

V té rakvi byla malá mrtvola,

jen padesát pět kilo vážila

ve dnech svých posledních – tak málo jen!

Šest mužů neslo ji, a hravě tak

ten silák jediný by unes ji!

Tož vyšla z lavice a o syna

se strany jedné, s druhé o dceru

se bezmocně a těžce opřela.

A děti řadily se, devět jich –

a siroty už! Lidé říkají,

že plakat nemá, nemá naříkat

a na osud si trpký stěžovat,

že velké jsou už, všechny dospělé,

ty její děti. Že jsou případy,

kdy drobným dětem otec odejde

a matka zničená tu zůstane,

a ruce že jí tíží dětí řad,

že chleba není pro ně skyvečky – –

Ba pravda je to všechno pravdoucí.

Však kdo z těch lidí může rozumět

té bolesti, jež tak ji zkrušila?

Let čtyřicet se směti ovíjet

kol mužské bytosti jak svlačec; tak

smět vykvést, uzrát vším tím nejčistším,

co v prostém nitru mohlo vypučet,

a vším tím jeho život zbohatit,

a vším tím jemu sloužit oddaně.

Dát deset dětí, květů bělostných,

a dbát, by nebyly mu obtíží,

by jenom hrdost hruď mu plnila,

že sluhou božím dobrým, poslušným

byl v životě, když děti takové

kol jeho trůnu jednou postaví

a pánu řekne zbožně: „Děti mé!“

Co toho boha naprosila se

za zdraví všech, za sílu k pokoře –

vždyť, jistě, život byl jen pokorou

a poslušností boha, manžela.

A byly chvíle, za nichž neznala,

kdo vyšším z obou, kdo je přednějším!

Jak průvod zvolna bral se hřbitovem

a klopýtala těžce za rakví,

šel celý život rychle kolem ní,

a všechnu pokoru svou, poslušnost,

a všechny smutky, všechny radosti

tak duší pouštěla, jak perly růžence,

jejž staré ruce, skřehlé, usláblé

a černou rukavičkou sevřené,

tak úzkostlivě stále svíraly.

Když vdávala se, slavně slíbila

svou věčnou lásku, věčnou poslušnost –

a za celý ten život stísněný

ni jedinkráte sobě neřekla,

že snad by mohla vlastní vůli mít,

že snad by mohla sama něco chtít,

že snad by mohla volněj vydechnout,

že snad by mohlo cokoli se stát

ne tak, jak on, pán její, pokynul.

Jen bůh byl výš, – a ten chtěl vše, co on –

bylť manžel její v pravdě zbožný muž.

A děti šly, a rostly starosti,

a rostla radost. Zbožné byly též,

a dobré, poslušné i uctivé,

a milovaly se – byl jeden dech

v těch hrudích dvanácti a jeden tluk.

Pak přišlo všelicos – syn nejstarší

je velmi rmoutil – lehkomyslný.

Měl kníže muže rád, byl sluhou oddaným

a věrným správcem jeho majetku,

a přece syna jednou propustil,

když trpělivost došla vznešená.

Pak hoch se v různých službách potloukal,

a divnou ženu vzal si, hrubou tak

a v okolnostech jiných vyrostlou,

než děti její. Teď je nešťasten

a o budoucnost dětí chvěje se –

však jistě méně, nežli ona teď,

jdouc za tou černou rakví. Druhý syn

je také ženat, dobrou ženu má

a obchodu se daří. Klidna je,

když na toho si syna vzpomene.

A třetí slouží jeho jasnosti –

tam jistě bezpečen. Je hodný hoch

a mnoho ví, tak dlouho studoval,

a dobře usadil ho kníže pán.

Ten nejmladší? Byl trpkou myšlenkou

– snad jedinou, jež otce tížila,

když umíral. Je ještě mlád

a studuje. Jak bude dál? Co bude z něj?

Oh, matka nebojí se. Dobrý je

a dobře studuje. To nějak vydrží,

než bude hotov – roky dva, či tři.

Hoch nesklame ji, jista je si jím.

A dcery? Nejstarší je šťastna snad.

Muž je jí starostlivým manželem,

i dítě má, a druhé na cestě.

Tam klidné je a krásné manželství.

Ta druhá! Muž se matce nelíbil –

to byla volba, jak když nejstarší

tu divnou ženskou od oltáře ved.

Však ráda ho má, jmění mají už,

ač trochu zbrklý, přec snad rozum má,

a pro děti se moudře ukrotí.

A ostatní tři? Utěšitelé,

tu vaše všechna snaha selhává!

Že dospělé jsou, zaopatřené?

Což to je jakým losem ženiným

být úřednicí? To snad štěstím je?

Ta jedna – láskyplná tetička,

vdát by se měla, srdce usedá

jí, když si na to vzpomene,

jak vším jsou jí ty drobné neteře

a klučíci – první i poslední

jsou myšlenkou té dobré dušičky.

Pak klidna byla by a bez strachu

o její příští, kdyby věděla,

že dobrý muž ctí její pokoru

a dvě, tři hezké, zdravé hlavičky

se k jejím bílým skráním přitulí.

Ta jediná z těch jejích dětí všech

by životem tak prošla, jako máť –

tak pokorně, tak tiše, poslušně.

A druhá – bůh sám milý jen to ví,

co v duši její je, co prožívá

tak osamělá v pusté cizině –

sto zlatých že má platu měsíčně,

a úcty že si plně získala

svých představených? – Bože, co to je!

A stín má na čele – to matka ví!

Má všechny ráda, dobrou dcerou je –

vždyť v jejích loktech otec vydechl

před dvěma dny tak klidně naposled,

i dobrou sestrou – jak se starala

a dětem dávala tak z mála, jako dnes.

Však duše její těsně zavřena

je přede všemi – teskno z toho je

a mateřskému srdci úzko tak.

A nejmladší – to děcko do dneška,

tak čisté, prosté, a tak nevinné –

což chápe kdo, že větší starostí

se duše chvěje, nežli při děcku,

jež slabou ručkou svírá matčin prs?

A jak by náhle růženec se svez

až ke křížku v těch rukách ozáblých,

a hrůza plnou vahou dopadla

na duši ustydlou a srdce bolavé – –

Za rakví toho otce vzorného

dnes nejdou všichni jeho potomci,

vždyť deset dětí daroval jim pán!

Jan není tu. – Tam kdesi v cizině

hrob jeho leží. Nejmilejší syn!

A pýcha otcova – byl lajtnantem,

byl oblíbeným u pánů i níž,

měl srdce zlaté ke své rodině,

groš každý domů poslal na děti,

byl druhým otcem jim, kde nestačil

je vlastní otec sladce utěšit –

vždyť děti mají někdy bolesti,

o jakých rodičům se nezdálo!

Ta pýcha rodiny, ten miláček jich všech –

a ruka zločinná jej mrzce skolila

a drahou jeho prolévala krev,

by poklad státní, tisíc jedenáct,

mu pány svěřených, si mohla přivlastnit!

Tak probod jej, jak zvíře bezbranné

kuchyňským nožem – až se v zracích tmí

a hrůza sevře srdce, zatopí

je krutou bolestí – to srdce mateřské.

To otce sklátilo, to strašně otřáslo

tím zdravým dosud starcem. Na všecky

ta rána padla, jako náhlý blesk,

a všechno spálila a všechny zkrušila.

A potom zas ten trpký růženec

tak náhle ke křížku se v prstech svez –

už rakev manželova blíží se

ku tmavé jámě. Děti staví se

do kruhu kolem ní. Kněz modlí se –

a muži staví rakev na prkna –

teď klesne v zem ten pevný její strom –

let čtyřicet se po něm pnula výš,

let čtyřicet tu žila, jak on chtěl,

let čtyřicet mu cestu životem

svou hřála, srovnávala pokorou,

let čtyřicet jí bylo jedinou

a svatou myšlenkou, co třeba mu –

a teď tu zívá otevřený hrob

a navždy shltne všechno – –

Svezla se,

na rakev padla, hladila ji tak,

jak hladívala skráně vrásčité,

když rozjasnit je chtěla. Líbala

tak pokorně a vášní prostým rtem

hlazené dřevo, jako líbala

za života ty rety mužovy.

Pak děti zdvihly ji a nikdo neviděl,

jak na té rakvi ztuhl její dech

a pokorné ty její polibky

se snesly v hrob.

A pak ji odvedli.