POHŘEB

To zřídka dělo se, však někdy se to dělo:

vzduch čistý býval-li v čas, kdy se uklízelo,

Zimmermann zavřel symbolicky zrak

v židli se houpaje. A značilo to pak:

na chvíli vkročit lze do cely sousedovy

a slov pár vyměnit, co klíčník sobě hoví.

Rozličné obrázky na stěně visely tu;

vzpomínky na domov a interieur bytu,

fotografické mladých tváří snímky.

Souseda v županu kouř halil jeho dýmky.

– Sníh mokval pod nohou a v chladné bláto měk’

a já šel v průvodu pod mocí vzpomínek,

můj veršík rozmarný zněl v duši notou bědnou:

„Že možná po base se bude stýskat jednou.“