POHŘEBNÍ ÓDA.

Když šel jsem smuten naposled

za rakví Tvojí temnou, černou,

tu slzou zarosil se hled

ve smutku hloubi nedoměrnou,

a srdce tuhlo v kámen, led,

když hleděl jsem v jasmínu květ,

v němž hlásala’s mi lásku věrnou.

A k hrobu Tvému jsem si sed’,

bych tíhu žalu mohl snésti...

však znovu slzou skrápen hled.

Tu z křoví začal slavík pět...

můj bol se více v srdci pěstí:

že pro mne ztracen navždy svět,

že sám se musím v Osud vésti,

když smrt mi uchvátila květ.

Ten žal, jenž do srdce mi sed’,

mně strávil všechno... všechno štěstí.