Pohronské vrby.

Ach ty můj bože, přebože!

ver, již to na tisíc roků,

co bodnul zbojník Slovensko

do prosřed levého boku.

Ach ty můj bože, přebože!

což se to změniť nemóže

za třikrát čtyřista roků? –

Kolik as kněží zpívalo,

kolik as zvonilo zvonů,

když nesli Slovensko zabité

okolo tatíčka Hronu?

Kolik as kněží zpívalo,

kolik as slziček splývalo,

kolik as vzdýchalo stonů?

Červená stopa zmohla se,

kudy to Slovensko nesli,

nad zlato drahé krůpěje

na břehu do trávy klesly;

červená stopa zmohla se

jak nářek siroty v ohlase,

když vrazi rukama plesli.

Mamonku zabili živáni –

z krve té nevinné, prosté

po bocích Hronu, po obou,

přirudlá vrbina roste.

Mamonku zabili živáni –

nuž, vrby! to její vzdýchání

šumáním do světa noste! –

Chvějí se vrbám kořénky,

každá z nich temenem kývá,

snad že je taktem uklání,

jako to při pláči bývá.

Chvějí se vrbám kořénky

jak nohy vetché stařenky,

když v růvek mužův se dívá. –

Však už se zmáhá to vrboví,

do výše zbujnělo proutí,

kníše se, buzálky ukrývá,

ševelí, vzdýchá, se rmoutí.

Však už se zmáhá to vrboví,

kdy as vše světu vypoví

tajemné větviček hnutí.

Eja, ty vrbino zakletá,

vyrostlá z našeho zmaru,

popřej mně hebkých větviček

k malému Slovači daru!

Eja, ty vrbino zakletá,

zrobiti dej mně do světa

z ňáder svých malou fujaru!

Až budu hráti svých písní květ

po hradech, chýškách i trati,

poznají, jak bolesť největší

dovede srdéčko rváti;

až budu hráti svých písní květ,

pozná on, pozná celý svět

nářek můj pro tebe, máti.