POHYB NĚMÝCH ÚST.

Z VÝSLUNÍ tajemného žár do mé duše dých,

jak upomínka světla do zraků vyhaslých.

A z mlčení, jež válo v mých stínů černý vzrůst

se třásla marná sdílnost, jak pohyb němých úst.

Zlá žízeň z hlubin věcí mi v tváře zadechla?

Či blízkost věčných vichrů má touha zaslechla?

Žeh noci ztravující jsem v duši ucítil

a z mraků potrhaných den věčný zasvítil?

Či znova, sestro dálky, můj přízrak, bled a tich,

slov příštích tíži na rtech, šel září zraků tvých

a výkřik němé bázně, jenž vstříc mu letěl tmou,

z niv mrtvých ticha tvého jsem slyšel duší svou?

Prach siný jiných sluncí se skládá na všech snech

a lilijí všech vůně má smrti silný dech,

a nejhlubší hlas duše, když zazní touhy pln,

v svém zadumčivém chvění hrá hudbu věčných vln.