POJĎ, DUŠE MOJE...

Pojď, duše moje, vylétnem do výše,

nad hrdé domy, pod nebe hvězdnaté,

a dumat budem nad městem životem

hlučícím, městem v ticho se hroužícím.

Ke krbům tichým vstoupíme blažených

do světnic štěstím společným zjasněných,

a míru slyšet hymny tam budeme

a něhu nových zníti a rodících.

Budeme se dívat do hrdých paláců,

do síní zlatou stížených nádherou,

do síní v hladkých znějících hovorech,

na lidi v masce lži jen a přetvářky.

Na tváře budem dívat se ubledlé

únavou, hladem těla se vlekoucí,

na ruce shublé, mdlobou se třesoucí,

k projevu lásky nadarmo vztýčené.

Na špínu komor dívat se budeme,

na bídné cáry tvrdého lakomství,

pod jehož stínem ve zlatém zvonění

poklady dobra dřímají zmrtvělé.

Do nezvířených zalétnem zátiší

a v duše mladé nahlížet budeme,

v jichž chrámech čistých v neznámém tušení

vykvétá bělost sněhových lilií.

Plačíce zvolna vejdeme do ulic

ve matném světle odporně stemnělých,

do ulic v hnusném blátě se topících,

kde mládí v zpěvu mrhá své spasení.

A budem jásat, duše má, radostí

nad těmi, kteří pokorně k světlu jdou,

a budem plakat, duše má bolestí,

nad těmi, kteří v zpívání padají.