Pojď, lani uštvaná...

Pojď, lani uštvaná, zde teplo u mne tak,

nech slzy volně téc’, až zastaví se samy.

Zde, mojich na prsou se vyjasní tvůj zrak,

a bůh, jenž trpěl též, on v lásce bude s námi.

Ten zbytek života, ten soumrak milování

zde dosni – nešťastná, že’s milovala též!

Jen nelkej, štěstí tvé že do hrobu se sklání,

zde aspoň oddechu a klidu nalezneš.

Toť vše, za muka svá co’s vydobyla sobě,

co může ještě dát ti tento chladný svět.

Na ňadra bolestná slož spjaté ruce obě,

rci „Amen!“ v pokoře, a zamkni slzný hled.

Já vím, ten život náš jak krutý jest a smutný,

kdy duše samotna jim k hrobu spěti má,

však dvě kdy pospolu svůj kalich pijí nutný,

tuť jedna klesajíc tu druhou objímá.