Pojď, nech mne zírat...

Pojď, nech mne zírat v tajemný svůj zrak,

jak moře hloub tam tmavě azurový,

kde vše má božské nevinnosti znak,

z níž ruka boží tvoří vesmír nový.

V něm tmí se mír a září lásky svit,

a plynou tiché myšlénky a dumy,

v něm vidím s bázní důvěru se chvít

a vlny života, jak na dně šumí.

Kdy čelem jasným náhlý projde stín,

já čekám v bázni nad tebe se chýle

jak hvězdář, který hledí v noci klín,

kdy zas mi vzejdou hvězdy lásky bílé.