POJĎ, POLOŽ HLAVU...

Pojď, polož hlavu na má prsa sem

a srdce utiš tady v klidný zvuk,

a budeš myslit, že to bylo snem,

co duši vyštvalo do bouře muk.

A slzu palčivou jen kanout nech,

já polibkem ji v úsměv proměním,

a do mé duše vnoř ten těžký vzdech,

na křídlech v blaho odletíme s ním.

Těch stínů tmavých, jež tě děsí snad

zde mžikem ještě u mne na prsou,

ó, neboj se jich, půjdou na vždy spat,

viz lásku mou a svou – to světla jsou.

A rány, jež tě pálí hlouběji,

jen rozevři, já chci je zahojit,

zoufalství buď ti u mne nadějí,

a bouře rozporů buď pevný klid.

Pojď, polož hlavu na má prsa sem,

tu klíčí nový život v ňadrech mých,

co byla noc, to šťastným bude dnem,

a ústa má – pojď – vezmi sílu z nich!