– POJĎ, ŘEKLA TITANIE.

Zas ke mně nachýlila

ty udivené oči,

ty oči safírové –

a objala mě bílou paží,

již zdobí velké zlaté kruhy,

a dlouhé její zlaté vlasy

splývaly dolů po sněžném rouchu

a v třpytu měsíce se chvěly,

jenž před nás rozprostíral

dalekou, bílou cestu – –

Zas omámen jsem stoupal,

kam kynula mi rukou,

kam zářící mě vedla,

do jasných, nekonečných světů,

kde zněly písně zlatých lyr,

kde rudé květy hořely,

zahrady kouzelné kde snily,

a zjevy divem utkané

jak ze vzduchu a bílých zoří

nás vítaly a hostily,

snů paláce nám otvíraly,

široké brány, hrdé síně,

kde na stolci, jenž ztopen v lesk,

trůnilo Štěstí.

Zas řekla ke mně sladkým,

jak hudba sladkým hlasem:

– Chtěj, vše to bude tvým,

zde uzdraví se tvé srdce,

nemocné, dětské srdce,

jež doufalo tak marně,

klid najdeš tu, jak toužíš,

i dávné naděje své zlaté,

jen slib, že nevrátíš se

zpět ke chmurnému světu,

kde tolik hořké bídy

a zloby, nenávisti.

A rázem pohasla mně

ta všecka zářící krása,

a rovněž sesmutněly její oči,

ty oči safírové –

já neuměl jsem tobě odolat,

ty ubohé mé srdce,

a vrátil jsem své kroky

z kvetoucích zahrad Štěstí

v tu hořkou lidskou bídu.