POJĎ, RUKU V RUCE...
Pojď, ruku v ruce se mnou, dítě mé,
v kraj mladosti mé spolu půjdeme,
do vonných niv, kde ve smaragdu trav
slez purpur tká a blatouch zlatohlav,
kde potok vesele hrá pod strání,
jak by si někdo tleskal do dlaní – –
Já lopuchou tam skráň ti ověji
a jako ptačí pírko – lehčeji –
v břeh přenesu tě šumnou ručejí.
Dál půjdem spolu, v starých olší stín,
kde v rozvalinách pustý dříme mlýn
pln netřesku – na kole omšeném
spí starý vodník v šatě zeleném...
A zajdem v les, pod vonnou, šumnou chvoj,
kde zlatých mušek kol tě třpytne roj,
kde laňka v údivu se zastaví
a upře na tě zrak svůj dumavý,
nad lesní tůní vodní růže vzplá,
jak volala by: Vítej, sestro má! –
a z kapradin vil čárný zazní hlas:
– Dej pozor, lovče! Ona krašší nás! –
A v náruč mou až klesneš, v zlatý mech,
polibky naše tisíc vzbudí ech,
a zašumí les písní harfovou:
– Ó, blažený! Jest ona navždy tvou! –
Dál z lesů vyjdem – na vršek, kde sní
vesnický hřbitov v stínu lípoví,
kde ptáče spáčům neustává pět
a kalina jim do snů střásá květ
a červánek své růže v podvečer...
Pojď, v staré kaple zajdem snivý šer,
kde nad hlavami, s klenby setmělé
tě obdivovat budou andělé
a Madonna na starém oltáři
jak luna z mračen v stín ti zazáří...
A v kraj zas vyjdem – zhlížejíce kol,
jak luka střídá pole, vršek dol,
ten drahý kraj jak leží před námi
se svými pahorky a nivami,
se stíny lesů, stříbroleskem vod,
kde stádo, zvučíc zvonci, hledá brod,
kde starý pastýř vdechne v třtinu svou
rodného kraje něhu líbeznou...
kde topolů kol cesty štíhlých řad
jak poutníky zříš v dál se ubírat,
tam dvorec, víska, v dáli města věž
a všude krása jen – kam pohlédneš –
k obzorům zlatým, v dál, kde k nebi zří
hor našich rodných modrá cimbuří,
jež od věků tam stojí na stráži
a všechněch bouří blesky odráží.
Pojď, ruku v ruce se mnou, dítě mé,
v kraj mladosti mé spolu půjdeme,
v kraj nejkrásnější světa krajů všech,
k němuž tak často vane srdce vzdech,
s nímž drahé sny mé navždy spiaty jsou,
a jemuž házím v klín – jak růži – píseň svou!